31. 10. 2018

Jak správně ne/trestat dítě

Dát dítěti najevo, že svým jednáním překračuje hranice je v pořádku. Chceme z něj vychovat slušného člověka a ne sobce, který žije v domnění, že se mu všichni budou klanět. Nastavit ale hranice tak, abychom to v přísnosti nepřeháněli není vždy jednoduché.

Když trest, tak k čemu se přiklonit - fyzický trest nebo neustálé vysvětlování?

Proč obě varianty vzbuzují nedůvěru a jak najít zlatý střed?

Představte si 6 letého chlapce, který při fotbale vybil míčem sousedovi okno. Možná nechtěl, možná ano. To pro tuto chvíli není podstatné. Důležitější je, jak zareaguje na situaci máma nebo táta.

Patrně si vyberou jednu z typických cest:

slovní výtka / kárání

Můžeš mi říct, jak jsi to mohl vybít? Jsi ty normální, kdes to viděl? Myslíš si, že ty peníze kradu? Perfektní, takže já teď kvůli tobě nemůžu jít do fitka. Kolikrát ti to mám říkat? Jsi ty normální, kdes to viděl?
Při kárání si obvykle uleví dospělý. Na skutečnou odpověď od dítěte nečeká. Pokud přijde, pokládá ji většinou ještě za drzost.

zákaz něčeho, co má dítě rádo

počítač, telefon, výlet, ...
Odtržením dítěte od činnosti, která nemá s rozbitým oknem pranic společného, vzbuzuje v dítěti pocit nedůvěry vůči schopnostem rodiče.

nálepkování, ironie

Ty jsi nemehlo. No jo, náš mistr.
Dítě si myslí, že je v očích dospělého už navždy a ve všech situacích tím, čím je označen (nešika, sobec,...). Po čase hrozí, že se s takovou rolí ztotožní a bude se snažit ji naplnit.

strašení a výhružky

Přijde na tebe policie (čert). To se bude táta zlobit. Ještě jednou a počkej jak ti zmaluju zadek.
Dříve či později dítě postřehne realitu a slovo dospělého pak vždy bude už dopředu zpochybňovat. Jediné, čeho strašením docílíme je, že k nám dítě ztratí důvěru ještě před nástupem do školních lavic.

zlehčování

Nevyšiluj, zas se toho tolik nestalo. Prosím tě, nejanči, to se stane každému.
Dítě může situaci velmi hluboce prožívat. Mohou v něm probíhat nejsilnější pocity strachu či studu. Ve chvíli, kdy se třeba i v dobré víře snažíme situaci zlehčit, může dítě prožívat pocit nepochopení a my riskujeme, že v budoucnu nám dítě nesdělí své skutečné prožívání.

nadměrná promluva

maminka: Musíš se dívat kam kopeš. Představ si, že bys kopl kousek dál na silnici, kde jezdí auta a nedejbože by tě nějaké srazilo, pak bys umřel a maminka s tatínkem by moc plakali, byli by moc a moc nešťastní.
Vyřčení přemíry informací, které dítě není schopno přijmout vyvolává v dítěti pocit ztracenosti. Není mu jasné, co je hlavní zpráva, kterou chtěl dospělý, v tomto případě maminka sdělit - jestli směr kopání, pohyb aut na silnici nebo možná smrt či smutek rodiny. O rozbitém okně ve výsledku není řeč. Přemíra informací vyvolává v dítěti pocit nejistoty. Dítěti chybí uchopitelná opora.

fyzický trest

pohlavek, facka,...
Dítě silně prožívá pocit ponížení a bezbrannosti. Upevňuje se v názoru, že o něj dospělý nemá zájem. Samo má pak tendenci vnímat se jako nepřijaté, při častém opakování fyzického trestu až bezcenné.

separace

odmítání s dítětem mluvit / nařízení zůstat pouze v pokoji
Nejtvrdší trest ze všech. Odmítnutí komunikace nebo přehlížení vyvolává v dítěti pocit naprosté bezmoci a silného nepřijetí sebe sama i své role v rodině, ve společnosti.

Ačkoli některé z výše uvedených reakcí působí ohleduplněji, ani ony rozbité okno a chybné chování dítěte neřeší. A už vůbec jej nepřipraví na samostatné řešení podobné situace v budoucnu.

Řešením může být prožití důsledku jednání - jeden z principů Montessori přístupu:

  1. Zeptat se dítěte, jestli ví, jak situaci s rozbitým oknem řešit (klidně, bez ironie a despektu). Možná už se mu to totiž někdy stalo. Pokud ano, je dobré se doptat na plánované řešení a případně mu dát korekci. Pokud ne, pokračuji dalšími body. Dítě pocítí oporu. Nebude se bát přiznat problém, na cokoli se zeptat nebo projevit svůj názor.
  2. Pomoci dítěti oslovit souseda, vylíčit mu situaci a omluvit se. Podpořit dítě v aktivním řešení problému a nesení vlastní zodpovědnosti - tzn. nechat jej mluvit, být mu oporou, postavit sám sebe spíše do role přihlížejícího. Dítěti bude zřejmé nesení vlastní zodpovědnosti, ale zároveň opory milujícího člověka, který v případě nutnosti udělá vše pro to, aby dítě situaci zvládlo vyřešit.
  3. Zajet s dítětem ke sklenáři. A opět nechat dítě jednat se sklenářem. Pokud by si nevědělo rady, tak dopomoci slovně. Dítě není vynecháno z žádného kroku, který je nutný k nápravě situace. Stále není zbaveno odpovědnosti a učí se nakládat se svou emoční vybaveností.
  4. Nemá-li dítě s sebou peníze (obvykle z pokladničky), zaplatím za něj a po příjezdu domů si s ním sepíšu splátkový kalendář. Ten bude jasně stanoven - tzn. dítě odpracuje za předem stanovenou hodnotu nějakou svou nestandardní práci, tedy ne běžnou svou povinnost. Např. zametání schodiště - 20 Kč, luxování auta - 100 Kč, atd.Takto se dítě připravuje na budoucí dospělý život. Získává konkrétní ponětí o hodnotě peněz a úsilí, které je zapotřebí k jejich získání.

Důležité je nechat dítě prožít důsledek jednání. Co nejvíce jednat samostatně a zároveň mu být při ruce, když bude potřebovat pomoci. Když necháme dítě jednat samostatně co nejvíce to lze, projevíme dítěti skutečný respekt a vybavíme jej zdatností do života dospělého.

Takovým jednáním se dítě naučí nést zodpovědnost za svůj čin. Zjistí, že rozbité okno není globální katastrofa, není tedy třeba utápět se ve strachu. Prožijí, kolik času a námahy stojí někdy člověka chyba.

Vnímá hodnotu peněz úměrnou formou ke svému věku. Neklesne v očích rodičů, ani sebe sama. Naopak. Bude přijímat chybu jako proces zdokonalování a možnosti lépe rozumět prostředí, v němž žije.

Chyba je v Montessori vnímána jako přítel. Přítel, který nám pomáhá stát se lepším člověkem. Chyba je nástroj, díky němuž můžeme pracovat na svých vlastních nedostatcích. Netlačí na nás víc, než jsme schopni unést. Nezlehčuje situaci, ani naše pocity. Stává se tak nejlepším prostředkem k učení.

Zpočátku se úspěšné řešení podobných situací může zdát složité a pro některé rodiče těžce uchopitelné, protože tyto vzorce neznají a nesetkali se s nimi.

Více možností k nahlédnutí do této problematiky odkrývá kurz Aby dítě poslouchalo.

O trestech a odměnách jsem si povídala s Radkinem Honzákem, známým psychoterapeutem a zastáncem psychosomatického přístupu

 

autorka článku: Vendula Koňaříková - ředitelka a zakladatelka Výchovy pro život